Přidat odpověď

Já myslim, že je úplně normální, že chce někdo úspěšného a schopného partnera. Kdo by stál o nějakého neschopného gaučáka, že jo(?). Každý si ale pod tím úspěchem představuje něco jiného.
Já jsem ráda, že mám muže šikovného, který se neztratí na pracovním trhu, ale zároveň je schopný se postarat o děti a případně i o mě, kdyby se stal nějaký průser. Je manuálně zručný, v kolektivu oblíbený . Kdyby se náhodou stalo, že vyhraje ve sportce a stane se z něj milionář, za pár let se dostanu do řečí, že jsem si ho vzala pro peníze (aniž by kdo věděl, že v době, kdy jsem se do něj zamilovala, žádné miliony neměl- bydleli jsme na ubytovně se společnýma sprchama, měli dohromady 4 talíře, jeden hrnec, jednu pokojovou květinu, jednu společnou postel, která vlivem špatného stavu praskla, jednu kolii bez PP a několik kusů hadrů). Přesto jsem podvědomě nějak asi tušila, že se s takovým chlapem neztratím. Navíc mi nebylo 18 a po dobrodružstvích s pochybnou existencí už jsem nijak neprahla