Přidat odpověď

"to, co psala Markéta, je pravda, ale předpokládá to, že druhá strana je schopná a ochotná se domluvit
když ne, pak jestli se dá ustát společné bydlení "

To je pravda. Ono je taky dost složité být asertivní a umět komunikovat třeba ve 25 lech s někým, kdo je o generaci starší. To se člověk učí za chodu. Já měla první dítě ve 30 a už jsem tak nějak zvládala tyhle druhy rozmluv, kdy si člověk umí o něco říct, aniž by měl pocit viny. Přesto si někdy člověk připadal, jak policajt, když aplikoval ono "prostě dítě drapnu, posadim ke stolu a pak, možná, bude pohádka". Když je to totiž častější, člověka to hrozně vysiluje. O to spíš je ta důslednost a vytrvalost důležitá. Za sebe musím říct, že jsem měla kliku v tom, že i tchýně se snažila. Dlouho totiž netušila, o co mi vlastně jde
Ono když to tu bylo nějak dřív zavedené, nepřipadalo jim třeba divné, že k nám chodili bez zaklepání, půjčovali si naše věci v době naší nepřítomnosti (mají náhradní klíče pro případ nouze) a jejich děti bývaly prakticky nonstop s babičkou(jesle a pak k babičce), takže "dítě jako životní program babiček", jak tu popsala Tragika, byl trochu u nás v plánu".
Prostě někde jsou nějaké věci zažité a dá to práci nějak změnit. A jde to. U nás, po 7 letech, na západní frontě klid