Přidat odpověď

Raduno,

a co mu poradíš Ty?

Možná si nerozumíme v tom základním pojetí.

Mně je jasné, že každý máme nějaké limity, ale beru to z hlediska "voják se stará, voják má". Ze svého vlastního hlediska, protože si myslím, že arbitrem svého života jsme především my sami. Kdežto Ty (i jiní zdejší oponenti, abych to neházela jen na Tebe) to berete spíš v modu "co by tomu řekli lidi".

Ten člověk, co mu "nebylo naděleno", ať už je to pravda nebo ne, tak se přece nemusí omlouvat (komu?). Když si řekne "mám smůlu, už jsem se bez vůle a talentu narodil", tak je to sice hezký, ale je to jako když spadneš do vody a řekneš si "narodila jsem se bez schopnosti plavat a kvůli nepříznivým okolnostem jsem se to neměla možnost naučit", a mezitím se utopíš.

Je ve vlastním zájmu se neutopit. A věřím, že lidí, kteří se objektivně topí tak, že by to bylo na záchranný kruh, není zdaleka tolik, jako těch, co křičí "pomoc, jsem neplavec"!