Přidat odpověď

Roya, velmi podobně. Měli jsme se hůře: rodiče nebyli v KSČ, oběma bylo jasné, že jejich kariéra končí určitou pozicí. Rodiče měli směšné platy. Sledovala nás Stb. Děda neměl šanci na profesuru, jelikož jeho dcera (teta) emigrovala. Do zahraničí jsme mohli leda do Rumunska.
Po revoluci dostali život na nový život. Matka udělala v oboru dá se říci zářivou kariéru, o jaké se jí ani nesnilo. Nikoliv díky známostem, úplatkům či členství v nějaké straně, ale díky tomu, že své profesi fakt rozumí. Bratr si časem založil s kamarádem firmu, začínali z ničeho - vybudoval prosperující společnost. Já jsem měla šanci dostudovat gympl (jak jsem tu psala, chystali se mě v druháku vyhodit, protože se na mě do školy chodila vyptávat Stb), dostala se na VŠ a vdala se za (stále) chudého nakladatele. Nikdy jsme moc peněz neměli a nemáme, přesto jsme dostali šanci studovat rok v USA (stipendium), nemusíme děti poučovat o tom, že co se říká doma, neříká se ve škole a tak podobně. Politika nás štve, ale narozdíl od dob minulých nás nezavřou za to, když to řekneme nahlas. A tak by se dalo pokračovat... Zkrátka, MÁM SE TEĎ MNOHEM LÍP. Možná, že proto, že mám jiné priority, než ti, kteří říkají, že se měli lépe...