Přidat odpověď

Tvůj syn navíc vnímá tvojí nejistotu a rozháranost, přenášíš to na něj.
Je to hrozně těžký.
Já po těch všech letech, kdy jsem se hroutila z každý ředitelský důtky, dvojky z chování, výtek učitelů a rodiny, přenášení viny na mě a na naší výchovu, jsem dospěla k tomu, že jsem byla úplně pitomá, že jsem pořád poslouchala všechny ty "autority" a nevnímala jsem, co mi to moje dítě jasně dává najevo. Přes všechny ty naučené programy, jak mají děti poslouchat a jak je "správné" se chovat, jsem přestala vnímat srdcem.
Moc mi teď pomáhá kniha Noemi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi.
Všechno co děti dělají, má svůj důvod, ony nedělají nic "naschvál", aby nás naštvaly, jen odrážejí to, jak se k nim chovají dospělí. Dospělí se je snaží formovat podle jejich naučených norem, přenáší na ně svoje frustrace, často bez ohledu na dítě.