Přidat odpověď

Já jsem právě taky dost těžký introvert, v minulé práci to byl zázrak, že jsem si všechny padly do oka - bylo nás šest a všechny jsme se spolu bavily stejně.

Já prostě nedokážu ráno přijít mezi ně a začít jim s falešným úsměvem chválit květáky na hlavě a mazat med kolem pomlouvačných hub, ale na to ony vyloženě čekají. Má předchůdkyně byla ten ukecaný typ člověka, co se hned s každým vybavuje, všechno vykváká a jim to asi vyhovovalo. U mě je překvapilo, že se jmenuju najednou jinak, protože jsem neměla potřebu jim oznamovat, že se budu vdávat... neví, jak se jmenujou mé děti, vlastně asi ani neví, kde bydlím... Já o nich taky nic nevím,jen jména, nevyzvídám, do ničeho se nepletu, nedrbu. A tím jsem z kola ven.

Snad jediní, kdo mě zdraví s upřímným úsměvem a před kým nejsem na pozoru, jsou chlapi z údržby a z kotelny ale ten zbylý babinec mě fakt ničí.