Přidat odpověď

Na posledním táboře, co jsem dělal jako vedoucí, byla na závěr honba za pokladem = jednodenní puťáček. Kluci chodili ve dvojicích, vždy nejstarší s nejmladším, druhý nejstarší s druhým nejmladším atd. Nejrychleji to zvládli nejstarší (14) a nejmladší (7). Kolik to bylo, už si nepamatuju, ale takových 30 km určitě. Vyrazili brzy zrána a někdy v brzkém odpoledni byli už zpátky. Ten starší z dvojice mi pak vysvětloval systém, jakým překonal chodeckou krizi mladšího na úseku, který se šel po asfaltu: 5 minut chůze, pak minuta odpočinek a jeden hlt z polní lahve. 4 minuty chůze, 2 minuty odpočinku a 2 hlty atd., až konečně minuta chůze a 5 minut odpočinku, a znovu. A prý nestačil zírat, jak jim to uběhlo. Pro toho mladšího to byl úplně první tábor, předtím byl asi 2x-3x na výpravě.

Nejvíc podle mých zkušeností unavují děti ne kilometry, ale nuda a to, že nevědí kam a proč jdou a co je čeká. Jakmile se jim pravidelně říká: "teď jdeme tam a tam, půjdeme tudy a tudy," a občas se zastaví, něco zobne, vypije, případně zahraje, cestou se povídá, tak je s podivem, co děti zvládnou, aniž by druhý den byly viditelné nějaké následky. Jo a zabiják je špatná obuv, samozřejmě.