Ja chtela vzdycky holcicky, mam segru, s klukama jsem nikdy neprisla do styku, nerozumim jim.
Narodila se mi holcicka, uzasna, super nununu, vsechno klapalo, vyborne si rozumime.
Pak se mi narodil kluk a tedy cestu k nemu jsem hledala obtizne, zvlast proto ze ani manzel moc na klucici svet neni. Po osmi letech si uz syna uzivam, vcetne toho, ze me do toho kluciciho sveta privedl.
Byt na maminky jeho kamaradu se i tak casto obracim s otazkou "Uz se perou nebo si jeste hrajou?" v okamziku kdy nejsem schopna rozkodovat jestli to, ze si syn s kamaradem snazej urvat navzajem hlavy je normalni klucici chovani.
No a pak se mi narodila dcera, co se chova jako kluk, vcetne hrani fotbalu
Aby to nebylo tak jednoduchy