Přidat odpověď

Já jsem byla jako dítě "kluk" a víc si rozumím s klukama. Šla jsem pak na zdravku a ujistila se, že s holkama je to fakt složité . Nicméně doma žádné pozitivní mužské vzory, takže jsem si původně přála spíš holku a se ségrou jsme se shodovaly, že bychom kluka asi nezvládly, obzvláště, pokud by zdědil geny po mužích v naší rodině.
Pak jsem nečekaně otěhotněla a hned se u mě projevilo vážné onemocnění s dopadem na dítě. Celé těhotenství jsem si přála jen to, aby bylo dítě zdravé, bez ohledu na pohlaví (přestože už od začátku jsem cítila, že to bude kluk). A máme s našim chlapečkem krásný vztah. I na ty sponečky a růžovou občas dojde, on je hodně "holčičí", ale přitom je v něm chlap, těžko se to vysvětluje. Mé obavy z toho, že to mohlo být nějak špatné se nenaplnily, naopak, je to nejlepší chlap na světě, kterého znám

No a teď jsme plánovali druhé dítě, přála jsem si holčičku, ale potratila jsem. Takže se vracím k "hlavně, ať je zdravé"

Nicméně chápu touhu po holčičce, takové to ženské sdílení a předávání zkušeností, které klukovi budou zbytečné