Přidat odpověď

Respekt, 22.07.2013
TOMÁŠ LINDNER: I bez práce jsou koláče

Příběh radikální myšlenky, která by ukončila nezaměstnanost

Představte si to," říká prošedivělý akademik mladým posluchačům. "Každý v zemi by dostával 1500 eur měsíčně. Jen tak. Bez ohledu na to, jestli pracuje." Theo Wehner, psycholog práce ze švýcarského Curychu, čeká na reakce puberťáků ze základní školy. "To nejde. Člověk přece musí pracovat nebo se něčemu učit. Jen pak může dostávat peníze," řekne jeden ze školáků a zbytek třídy tiše přikyvuje. Ještě nikdy nepracovali, a přece už přemýšlejí jako většina dospělých.
Situaci, kterou popsal německý ekonomický měsíčník Brand Eins, zažívá Theo Wehner při svých vystoupeních v různých verzích neustále. Senioři se ptají, proč by měl někdo dostávat peníze za nic, když oni celý život dřeli? Po rozhovoru na serveru Zeit Online mu čtenáři napsali skoro 1500 e-mailů a často emotivně odsuzovali jeho nerealistické nápady. Zkrátka, kdo myšlenku "příjmu bez práce" uslyší poprvé, ten si obvykle začne ťukat na čelo. Jenže ve Švýcarsku se i díky Wehnerovi rozšířila už natolik, že se o ní bude konat referendum. Pointou je, aby každý občan od státu dostával částku, jež vystačí na důstojný život. A to bez podmínek, tedy aniž by pracoval nebo práci hledal. Tento garantovaný základní příjem by nahradil všechny sociální dávky a občané by jej dostávali od narození do smrti.
Že je to utopie? "Mnohem větší utopií je to, co neustále slibují politici: plná zaměstnanost, představa, že každý v naší společnosti může sehnat práci," brání Theo Wehner dráždivou ideu, o které v německy mluvících zemích vychází stále více knih. Právě v bohatém Švýcarsku její zastánci v minulých měsících nasbírali potřebných sto tisíc podpisů, počátkem podzimu je předají úřadům a v příštím roce nejspíše dojde k referendu.
S podstatně menším úspěchem současně probíhá celoevropská iniciativa, aby se tímto tématem zabývala Evropská komise. Do příštího ledna potřebuje sehnat milion podpisů, zatím jich má teprve přes padesát tisíc.

Konec práce

Daniel Häni v Basileji provozuje největší kavárnu ve Švýcarsku. Každý den se v ní vystřídá přes tisíc hostů a specialitou podniku je, že tu mohou posedávat, i když si vůbec nic neobjednají. Sedmačtyřicetiletého kavárníka fascinují nové myšlenky. "Je kolem nás spousta idejí, jak svět měnit k lepšímu. Ale obvykle je nebereme vážně," přesvědčoval v červnu novináře z týdeníku Die Zeit, kde vyšel jeho dlouhý profil. Daniel Häni patří k hlavním iniciátorům švýcarského referenda. Chce, aby každý občan dostával měsíčně 2500 franků, tedy částku, která je zhruba na úrovni švýcarské hranice chudoby. Do ústavy má být doplněna věta, že stát zajišťuje základní příjem, který "celé populaci umožní důstojné bytí a účast na veřejném životě".
Iniciátoři tuší, že nejspíše v referendu prohrají, stejně jako před pár lety prohráli zastánci prodloužení zákonem stanovené dovolené z pěti na šest týdnů. Nápad zatím působí příliš revolučně, nikdo si neumí představit jeho důsledky a ani jeho autoři neznají odpovědi na potřebné detailní otázky. Lidé se však podle Häniho nebojí jen praktických problémů – bojí se náhlé svobody, volných míst v životě, která by neuměli zaplnit.
Cílem referenda je tedy hlavně šířit stále málo známou ideu do společnosti. Proto ostatně Daniel Häni o garantovaném základním příjmu už před pěti lety natočil sto minut trvající filmový esej, který je i s titulky v češtině ke zhlédnutí na internetu. Popisuje dnešní realitu, v níž je práce středobodem našich životů. I ta sebenudnější dřina v prašném, upoceném prostředí je pro běžného člověka víc než jen hlavním zdrojem příjmu. Strukturuje jeho čas, umožňuje poznávat nové lidi. Člověk od zaměstnání odvozuje svou identitu a sebeúctu a i celá společnost si ho váží podle toho, kde pracuje. Kdo zaměstnání nemá, ten si nese cejch "lenocha", "příživníka", "ztroskotance".
Jenže ekonomika je stále produktivnější a lidskou práci nahrazují čím dál tím rafinovanější stroje. To byl původně i smysl industrializace: odstranit těžkou práci a umožnit lidem více svobody. Už skoro třicet let se v západní Evropě snižuje počet lidí s plným úvazkem na dobu neurčitou a tento trend kulminuje v posledním desetiletí – většina nových pracovních míst je na částečný úvazek nebo na dobu určitou. Sociální systém i lidská mysl jsou ale nastaveny tak, že v tom nikdo nic pozitivního nevidí. Vysokou nezaměstnanost Evropané v průzkumech považují za nejožehavější problém svých zemí. Každý pátý mladý Evropan je bez práce, a zahraniční média proto stále častěji píšou o "ztracené generaci". Je to logické – lidé bez zaměstnání dostávají stále přísněji střežené dávky a se ztrátou pracovního místa obvykle ztrácejí i životní perspektivu.
Podle Häniho filmového eseje mají západní společnosti v této situaci dvě možnosti. Vsadit všechno na kartu dalšího hospodářského růstu, který vytvoří nová pracovní místa, nebo hledat alternativu ke společnosti založené na placené práci, kterou je právě garantovaný příjem. Politici i naprostá většina ekonomů se vydávají první cestou, například Angela Merkelová ostatním státům jako vzor k následování doporučuje německý model založený na menších firmách, které vyvážejí kvalitní produkty do celého světa. Idea základního příjmu jde jinou cestou.
Zrušily by se všechny sociální dávky a zůstala by jen jediná, kterou by dostával každý občan – bohatí i chudí. Nikdo by tím pádem nemohl shlížet na druhého a považovat ho za příživníka. Garantovaný příjem by musel být dostatečně velký na to, aby z něj lidé mohli vyžít, a měli tedy svobodnou volbu nepracovat v běžném placeném zaměstnání. Podle zastánců by neměl být problém s financováním, které by pocházelo ze zvýšených spotřebních daní či z daní z příjmu těch, kdo by si vydělávali více než základní příjem. Většina lidí by totiž podle zastánců pracovala dále jako dosud – příjem od státu by nestačil na luxus, na který jsou dnes zvyklí. Komu by ale stačil, ten by mohl v uvolněném čase třeba pečovat o své rodiče, angažovat se v různých neziskových projektech nebo jen tak cestovat. Existují různé modely financování i různé koncepty garantovaného příjmu, jejichž detailní popis už je nad rámec tohoto textu.

Je čas snít

"Jak byste pracovali, kdybyste už měli zajištěný příjem?" Plakát s touto otázkou visí na zdi v basilejské kanceláři Daniela Häniho. "Dělal bych to samé, jen možná o něco lépe," odpověděl reportérům měsíčníku Brand Eins s úsměvem sám kavárník. Garance jistého základního příjmu by podle něj uvolnila v lidech kreativitu, chuť riskovat, zkoušet nové věci. Věděli by, že nemohou přijít o všechno.
Jenže většina lidí si myslí pravý opak: nikdo by se už nesnažil, nikdo by už nepracoval. Häni je tak považován za naivního idealistu, který společnost soudí podle svých vzdělaných, odpovědných přátel. Dokumentární esej na tuto námitku odpovídá pozoruhodným sociologickým průzkumem. Většina lidí v něm říká, že by i s garantovaným příjmem dále pracovala stejně jako dosud, dvacet procent pak na zkrácený úvazek a jen deset procent dotázaných by pracovat přestalo a začalo by znovu studovat a cestovat. Problém je, že osmdesát procent respondentů si myslí, že všichni ostatní by přestali pracovat – mají tak o spoluobčanech mnohem horší mínění než sami o sobě.
To je právě základní otázka, odpověď na ni nelze předvídat: jak by se v novém systému zachovali lidé? A jak by se proměnila pracovní místa? Nabízely by firmy lepší podmínky, protože by lidé měli i volbu nepracovat? Zvýšily by se výrazně mzdy popelářů, zametačů a dalších profesí, které nikdo nechce vykonávat? Kapitalismus by nezmizel – na vlastnických vztazích by se nic neměnilo –, a přesto by to byl úplně jiný systém. Otázek bez odpovědí je přitom nekonečný seznam.
"Ten nápad se musí rozšířit mezi lidi, musí o něm probíhat společenská debata. Teprve pak se ukáže, jestli je životaschopný," uznává kritické připomínky jeho nejznámější německý zastánce, podnikatel Götz Werner. V roce 1973 si v západoněmeckém Karlsruhe otevřel drogerii, ze které vyrostla síť skoro dvou tisíc filiálek drogerií dm po celé Evropě. Werner o garantovaném základním příjmu píše knihy, pořádá přednášky po celém Německu, jednou zemi oblepil i billboardy, které dělaly myšlence reklamu. Jeho hlavní poselství obhajuje právo na přemýšlení o lepším světě: "Když si nebudeme klást otázku, jak má vypadat společnost, ve které chceme žít, tak to můžeme zabalit. Zítřejší realita vznikne teprve z myšlenek, jež nám dnes připadají jako utopie."