Přidat odpověď

Anavi... konečně jsme (no hypo vadí a už víme, co jsme nedomysleli na domě... no, ten příští ty vady bude mít jiné )

ale situace velmi podobná kamarádce, když jsme pak stáli před rozhodnutím, zda stavět s dluhem, nebo přistavovat - bez.., dala jsem na radu manžela a dost na jeho pocity, takže pryč a dluh.

Dobře mi tak, máme sice zaťatou sekyru hluboko, ale jsme sami... a blízko. Rodiče mám velice ráda a jsou fajn, když byly děti malé, moc mi pomohli a pomáhají dodnes - mám ještě sourozence, ale o naše děti mají zájem a péči.....

ale přesto jsem nedala tatínkovy organizátorské pocity a dojmy, že jsem "na cizím" zase u mamčina organizování zahrady.
Prostě děkujeme, jsme vděční, ale pro naše manželství a rodičovství dlouhodobě - je lepší, že žijeme sami.

A podobně bych to vnímala, i kdyby to bylo moje z půlky nebo celé, už jen ten pocit vůči rodičům, že oni to postavili, zbudovali... a dohady, co můžeme, nemůžeme....prostě to skřípalo. Osobně bych do domu rodičů manžela nešla, můj manžel to zkoušel - soužití s rodiči mými - taky 12 let... a je to prostě celé špatně.
Rodina má žít sama o sobě, nebo partneři, rozhodovat spolu... a usnadní, když k tomu nemusí dávat souhlas okolí a nikdo to chtěně či nechtěně nečiní. Prostě ten pár nebo tým by měl počítat s tou jednotkou jako celkem a ne x lidmi okolo.
Netvrdím nic o odřezání se od rodiny, ale o nekecání si do věcí.


takže jsme ve svém..a je to naprostá paráda, jistě- také máme starosti, které bychom - zůstat s rodiči - neměli, ale jsme dospělí.