Přidat odpověď

Jano, dělala jsem na plný úvazek spoustu let (jako účetní), při dětech teda jen na šest hodin - přesto to byl největší záhul. Nejvíc mě štvalo, že jsem v práci být musela, ať už bylo co dělat nebo ne, i když jsem si práci udělala rychle nebo pomalu, špatně nebo dobře, nemohla jsem do ničeho mluvit, všechno bylo daný, včetně postupů. Když bylo práce moc, musela jsem zůstat dýl, když málo, domů jsem nemohla.

Už bych se k zaměstnaneckému poměru nechtěla nikdy vrátit, jsem ráda pánem svýho času a hlavně dělám smysluplnou práci a řídím si jí sama, i když je to zdánlivě větší riziko. Jsem ale spokojenější a děti mají určitě i lepší vzor než vyflusanou matku znechucenou prací, která věčně bojuje s časem.