Přidat odpověď

Mandelinko,

přesně.

Někde jsem četla, že právě ti, kdo jsou nejhorlivější do toho starání, jsou nejlepšími kandidáty na vyhoření (prostě protože se do toho moc položí a i když je to nad jejich síly, neuznají to a vnímají to jako svoje selhání (to je to "nikdy bych nedala blízkého do DD a nechápu ty, co to udělají").

Já mám s různým staráním celkem bohaté zkušenosti a můžu říct, že to dost leze na mozek, i když v tom není žádný Alzheimer. To, že někdo vyhodnotí, že na to nemá, nemusí znamenat, že je taková svi.ě a nehodný syn/dcera, ale prostě jen realisticky zhodnotí své možnosti.

Lidí, kteří se osobně starají o své blízké, si hluboce vážím, ale když to někdo dělá až do sebezničení a vyhoření, za nic obdivuhodného to nepovažuju.

Taky si myslím, že to je týmová práce, kdyby na to někdo měl být dlouhodobě sám, tak to pravděpodobně nedá a je lepší, když najde přiměřený ústav a chodí tam na pravidelné návštěvy, než aby se sám zničil a odrovnal (což je v jednom člověku vysoce pravděpodobné).