Přidat odpověď

Mně by dost potěšilo, kdyby mě ta moje přestala neustále napravovat údernými výchovnými radami, jak mám kdeco dělat lépe, více, radostněji.
Když jsem vyšťavená z dětí a prosím o pomoc, tak mi nejdřív vysvětlí, jak moc ji mrzí, že mi pomoct nemůže, pak mi nerealizovatelně naplánuje, jak si mám pomoct sama, a pak mě vydusí, že nejsem dost dobrá matka, protože se na děti málo usmívám, jsem zbytečně nervní a měla bych se víc usmívat.
A pak už já buď nemůžu nebo něčím fláknu.