Přidat odpověď

Hezky to vysvětlujete - každopádně netuším, kdo za co zodpovídá. Sestra pokrčí rameny a nehne se, odvolá se na lékaře, ten udělá to samý a řekne, že sestra mu nepodléhá. Primáře si člověk nesežene, ještě by musel poslouchat prudiče. Takže jediný řešení je trvat na svým a v případě urgentní potřeby /což močení většinou je/, udělat rozruch, aby někdo řekl - tak jí do háje dejte tam tu plentu, ať je klid.
Já jsem pak doslova zírala, když manžel byl na jednom zákroku v jedné nemocnici v Praze a popisoval - doktorka, která ho přijímala, mu podala ruku, představila se, sdělila atestaci, délku praxe, svého nadřízeného a řekla mu, co přesně mu bude dělat. Taktéž mu řekla, že pokud by ji jako ženu lékařku při vyšetření nechtěl, stačí říct, je k dispozici ten a ten. Manžel prý byl z tohoto přístupu poměrně v šoku, takže zíral, než se vzpamatoval, což si ona doktorka vysvětlila jako jeho obavu z vyjádření nesouhlasu s její péčí a začala mu vysvětlovat, že z jejího odmítnutí opravdu nemusí mít obavy, že si může vyžádat i jiného lékaře, než kterého nabídla, ale že pak se na zákrok bude čekat třeba 2 dny, protože onen lékař momentálně není k dispozici.
Po zákroku na pokoji - opět každý lékař se představil, byl tam jeho ošetřující, což byl po celou dobu jeho pobytu, hned po probuzení za manželem zašel, vysvětlil, co dělali, zda byly komplikace, co našli a co bude dál následovat. Přítomné sestry taktéž. S manželem byl na pokoji pán, který nemohl chodit a manžel říkal, že byl v šoku, když onen pán zazvonil na sestru, že potřebuje WC - ona s úsměvem - ano, vím, že nechcete na mísu, vydržte prosím, musím dojít pro vozík a pomoc. Manžel po zkušenosti z místní nemocnice předpokládal, že i tady se jako zapomene, aby si i tento pacient uvědomil, že žádný extrabuřty nebudou a raději se spokojil s mísou. A ne - snad obratem přišly dvě sestry s vozíkem a samý úsměv a když se s ním vrátili, tak prý - omlouváme se, příště přijdeme s vozíkem rovnou. A když byla vizita, tak manžel říkal, že zíral, protože sestra vezla plentu, kterou rozestavěla vždy kolem pacienta, který měl být nějakým způsobem vyšetřován. Taky jsme se nedopídili, zda se tento přístup týkal jen toho dotyčného oddělení a nebo celé nemocnice, když se manžel ptal, tak mu řekli, že toto je běžné v celé nemocnici a děsně se divili, že on se diví.
Já vždycky zuřím, když přijdu za někým do nemocnice, potřebuji informace, přijde někdo v rozevlátém plášti, cedulka nikde, já se představím, dotyčný se ani nenamáhá a když mu vysvětlím, co potřebuji, tak mi sdělí, že v tom mi nemůže pomoci, protože jen šel okolo. No to bych vraždila. Jednou na mě hejkla jedna hokyně se smetákem, co tam dělám a když jsem se jí zeptala stejně, byla uražená, protože ona je přece sestra. Kruci, jak to mám vědět. Takže jsem naučená dneska se dopředu zeptat, s kým mluvím, tedy na jméno, na funkci a také na to, zda je schopen mi na tomto oddělení pomoci a nebo ne, abych se zbytečně nenamáhala. Některé lékaře a sestry to udivuje velmi. A jeden doktor mi dokonce řekl, že se nebude zpovídat nějaký XY, protože ON je doktor. Když jsem si na jeho chování stěžovala, tak to bylo výživný, protože se mi odmítl i představit a já musela běhat po oddělení, abych si ho našla a pak se u jiných pacientů pozeptat, o koho se jedná, protože sestry kolegiálně mlčely a primáři to bylo jedno - když nevíte, to je těžký. No to jsem na něj měla skočit a vymlátit z něj odpověď? V tomto případě evidentně platí - jaký primář, takoví podřízení.