Přidat odpověď

Kili - ono mi po stížnosti bylo primářem sděleno, že to všechno, co se dělo, bylo za hranicí - akutní to bylo proto, že se naznalo, že to jaksi samo neodejde, dále chirurg byl zrovna na sále, tudíž se to hodilo /tedy provést tu operaci/, nicméně nic nebránilo tomu, aby mi zavolali, jenže nezavolali, protože si mysleli, že jsem souhlas podepsala a jaksi se nikdo neobtěžoval podívat se do těch papírů, protože jich je prostě prý moc. A po jeho operaci se taktéž neobtěžovali, protože už přece bylo hotovo. Navíc - ano, byla chyba, že byl sám dvě hodiny v předsálí, to se nesmí stát, jenže - chirurgické oddělení je dospělé, takže dětská ho předala, dospělá si ho převzala a jaksi ji nenapadlo s ním jednat jako s dítětem.
Po operaci se skutečně probudil, bolestí a rozhodně pak už nespal, což sestra moc dobře věděla, neboť jak mi po příjezdu řekla - děti z toho nadělají, no bože, ony neustále přehánějí, musejí něco vydržet, nebudu přece pořád volat chirurga, stejně by nepřišel. Ale v noci po mé návštěvě přišel, neboť jsem ho vyžádala a děsně se podivil, jak to, že ho sestra nezavolala ihned, neboť on jí přece do karty jasně vypsal, jaké léky na bolest má dostat ihned po příjezdu ze sálu - a to měl dostat hned, ne po probuzení, ale hned a do kapačky. No nedostal, neboť ona naznala, že není třeba. Takže chirurg - promiňte, ale pochopte, že nemohu tušit, že tady mají bordel, já udělal všechno. Primář - promiňte, ale já netušil, že to sestra vyhodnotí takto, protože chirurg napsal - v případě potíží. Moje - a když si syn stěžuje, že má bolesti, tak to nejsou potíže? A primář - no, jak se to vezme, sestra se rozhodovala podle zkušeností. Já - potrestáte ji? On - no, to je docela těžký. Nicméně jsem si už ohlídala, aby lék na bolest dostal každých 6 hodin tak, jak měl. A ono tam toho bylo víc. Pomocná sestra ho přes jeho protest neurvale zvedla z postele, protože měla pocit, že se tam zbytečně válí a že si vymýšlí a nejenže se on nesměl zvedat, navíc upadl, což přivolaná sestra ani nezaznamenala do karty a navíc ani nesdělila žádnému z lékařů. Když jsem se to dozvěděla a sdělila chirurgovi, tak dostal málem infarkt a syna poklusem odváželi na vyšetření a vyslechla jsem si nechtěně /protože řval jak tur/ jeho sdělení sestrám - která k.áva se sere do věcí, kterým nerozumí. Takže bordel tam byl neuvěřitelný a možná právník by je rozhýbal.
Když byl naposledy na operaci, pochopitelně už v jiné nemocnici, a to mu bylo 14 let, tak mi sám říkal, že jednání naprosto rozdílné, protože ty zážitky z té původní nemocnice v sobě má a tudíž měl z operace a hospitalizace strach. Jak mi řekl - zbytečný, protože veškerý personál byl prý neuvěřitelný /v dobrém smyslu slova/. Takže ono to jde, kdy se chce a umí se to.