Přidat odpověď

To je dobre.
Kazda mama zije porad s pocitem, zevsecko, co dela pro deti, co jim da a pod., je malo. Moje maminka pred smrti se omlouvala za to, jak malo mi mohla dat. A ja si pamatuju sve krasne detstvi, vubec si nepamatuju, ze jsme nemeli tohle nebo tamto, nebo ze jine deti, ktere mely i otce, mely lepsi to ci ono.
Tak jsem o tom mluvila i se svymi 4 dospelymi detmi o tom, co jsem mohla a memohla a co mne mrzi, ze jsem nemohla, kdyz druhe deti ... A jak hrozne mne potesilo, ze si i ony pamatuji svoje detstvi jako krasne detsvi, kdy mely vsecko, co si praly, ze se naucily, ze peceni holubi nelitaji do huby, a jak se jim to na studiich hodilo.
Pockej za par let, jak te budou deti velebit, cos pro ne vsecko udelala a co se naucily pro zivot. Ono te to ted mrzi, kdyz s nim mlati puberta, ale on v hloubi duse vi. Moji zaci pubertaci by mame taky nerekli, ze vedi. Mne to reknou, ja nejsem jejich. Kdyz sedim s matkou a pubertakem a resime, postavi si hlavu a mama se desi. Ale potom, kdyz si povidame, tak z nej vyleze, ze to tak nemyslel a ze vi.