Přidat odpověď

Olioli, já jsem v mých 25 letech brala 10 tisíc. Když jsem nastoupila do práce brala jsem v mých dvaceti letech celých 3700 Kč! Ano, byt máme, ale jsme zadlužení na celý život - to mohou být i dnešní mladí, ale ti vyznávají jiný styl života než je šetření... (aspoň soudě dle pár mladých, se kterými jsem se sešla v práci).
Podle mě vše co píšeš směrem ke mně je tak trošku mimo.
Zajímavé jé, že já jsem během jednoho roku našla práci 2x a v obou jsem měla rozumnou pracovní dobu, nikdo po mně nechtěl přesčasy zdarma a v podstatě se dodržovala jen pracovní doba. Jednala jsem o tom hned po nástupu do práce a šlo to.

Pak jsem odešla díky nalezení druhé práce, kde pracuji na poloviční mnou žádaný úvazek. A dokonce jsem dostala i smlouvu na dobu neurčitou. Plat - normální.
Co Ti připadá nefér? Že je v dnešní době potřeba nezakrnět, ale stále se zdokonalovat? Co je na tom divného? Že jsem psala, že se lehce může stát, že člověk byť vzdělaný, s praxí, uznávaný... se stane v padesáti letech třeba v praxi zastaralým - co je na tom divného? Vždyť vše jde kupředu... I já se musím dnes a denně učit nové věci. Když se je učit nebudu, tak dřív nebo později vyletím z místa. Jasně, že je mi jasné, že člověk v padesáti na tom není jako ve třiceti letech a že i to dohánění nových věcí mu dává zabrat. Zrovna jsme o tom mluvili se dvěmi známými vysokoškoláky ve vedoucích pozicích, kterým je 51, 53 a oba se shodovali v tom, že z práce chodí skoro po čtyřech, že už by potřebovali více odpočívat, protože byť jsou oba odjakživa akční, sporťáci, lyžaři, serfaři... tak prostě stárnou a mají opravdu co dělat, aby se na svých pozicích udrželi. Přijdou domů a lehají do učení, aby někoho nenapadlo je vyměnit, oba mají doma děti (děkují za to, že už dospělé), manželky, domy... takže práce pokračuje i doma a je toho všeho moc. Je to nefér, ale co by bylo fér? Fér by to bylo asi jen jako za komunismu - za každou cenu je v té pracovní pozici nechat z úcty za jejich zásluhy v mládí. Žel dnes už nikdo nebude nikomu platit dalších 20 let jen za to, že u něj dělal 30 let Sama se té doby bojím taky, protože vím, že se není nač těšit.
Jinak samozřejmě, že nelezení práce je shoda více okolností. Řekněme, že to, že mě vyberou je otázka třeba i štěstí, ovšem pokud se neosvědčím, tak ve zkušební lhůtě můžu být odejíta a štěstí je fuč.
Podle mě je tohle téma hrozně moc variabilní - těch možností je soudit je spousta. Ale určitě to jinak člověk vidí z pozice toho, kdo má za tu práci platit a může si tedy vybrat a z pozice toho, kdo práci potřebuje.