Přidat odpověď

tak já si myslím, že neděláš nějakou zásadní chybu, nebo vůbec nějakou chybu. Jsi jenom vyplivnutá a unavená. To nemá žádný řešení, tohle prostě musíš jenom přežít Jako nechci být za nějakou chytrou, nebo tak nějak, ale podle sebe vím - neřeš dítě, řeš sebe. Protože to, co ty píšeš - tak synovi se věnuješ, uděláš pro něj cokoliv, že někdy není něco zcela podle přírůček - to je zcela normální a zdravé. Mě se osvědčilo využít každé možnosti a děti vrazit někomu, kdo není vyplivnutej a unavenej nejenom péčí o postižený dítě, ale taky i těma úvahama, který rodiče postižených dětí mají (o budoucnosti, škole apod.)
Pomohlo mi hodně, že tu starost o "dobrý vývoj" má i někdo jiný - synátor chodí do stacionáře, který funguje jako soukromá školka a opravdu se mu tam věnují, takže já pokaždé, když je tam jsem nejdřív měla tendeci řešit, jak se tam má, jestli to zvládá, neřve, teď už to neřeším, vypínám, už nejsem na tu chvilku jeho matka