Přidat odpověď

první dva dny po porodu druhýho jsme se cítila, že mám energie na rozdávání, byl jaem opravdu šťastná, svět byl nejrůžovější.
JEnže pak mu zjistii VVV, sice nic život ohrrožujícího, ale komplikace na několik let minimálně a já jsme se složila, vidina staršího doma samotnýho, halvně s babičkou a já s malým po nemocnicích, do toho telefonátu maminky, že "to zvládneme", jak zvládneme? co s tím ona má společnýho? a hlavně řeči o těch, kdo jsou na tom jak kde hůř, to jsme fakt v té chvíli nepotřebovala slyšet.
Byla jsme nervózní, protivná, ubrečená, k tomu šestinedělí, fakt případ pro psychiatra

ale všechno se srovnalo, synova VVV se srovnala snadněji než to vypadalo ze začátku, že se pak díky domu asi vyvinul jiný problém a as ním související další, který se vlečou dál, to už je v pohodě

a ty píšeš, že má maličký nějaký zdravotní problém taky, to se pak těžko užívá, když jsou k tomu ještě další děti

ale všechno přejde, bude zase dobře

já jsme tenkrát potřebovala někoho, kdo pohlídá mladšího, abych já mohla být se starším ,to mi strašně chybělo, všechno se to překopalo jinak, než jsme potřebovala a chvíli mi trvalo, než jsem si to zase dokázala zorganizovat jinak, a nešlo to, dokud jsme nevstřebala synův problém

zase bude dobře