Přidat odpověď

Asi bych se šla někam poradit. Kamarádka měla poporodní depresi a popisovala to podobně, jak ty, že jí syn jakoby nepřirostl k srdci, byl cizí. Postarala se, kojila, pak ho uložila a když zavřela dveře od pokojíčku, tak na něho jakoby úplně zapomněla! Až když se ozval třeba po 2 hodinách pláčem, tak ji nepříjemně překvapil. A to byl přitom vytoužené děťátko, na které čekali dost let, po několika potratech. Nechápala to, pak se to hodně zhoršilo, stále s ní někdo musel být, měla náběhy na sebevraždu a bydleli v 8. patře, o malého se hodně starala babička. Pak už vyhledala pomoc a myslím, že brala i nějaké léky. A dobré!