Přidat odpověď

Já vím, jenže mám pocit nějaké odpovědnosti k nim a pocit lítosti, že je tu nechám samotné, jak naznačují apod. Mrzí mě, že nerozumí mít důvodům, nerozumí jim vůbec nebo nechtějí rozumět. Je to jako by mi nepřáli snad lepší život než mají oni. V životě jen pracovali a uskromňovali se, zdá se mi, jako by si život vůbec neužili, kromě pár dovolených. Nikam nechodí, nikam nejezdí, jen na zahradu...Pokud já chci více, chci podle nich mnoho a jsem náročná. Mně nejde přitom o život v luxusu, ale o to, abych se nemusela strachovat o práci, což oni nikdy nepoznali nebo si myslí, že člověk vždy nějak překoná a vždy nějak bude a nikdo hlady neumírá...