Přidat odpověď

Ahoj ženy,

jdu se dnes vypovídat, protože vůbec nevím, jak si v sobě srovnat pocity. Mladší dítě, dceru, dneska přijali do školky. Je to vlastně úplný zázrak, ještě jí nejsou tři roky, ale do školky chodí její brácha a dneska se tam uvolnilo místo. Malá je taková do světa, strašně se tam těší. Je šikovná, dobře mluví, umí se obléknout, vše si vyřídí. Takže potud žádný problém. Jenže problém s tím mám já. Připadá mi, že je ještě moje miminko, a že jsem si jí ještě dost neužila. Starší syn je hodně náročné dítě, které nám zabírá spoustu času, energie i pozornosti. Neužila jsem si malou jako miminko a když syn loni začal chodit do školky, milovala jsem naše společná dopoledne. Chodily jsme spolu na zahrádku, doma jsme vařily, hrály si. A teď už jsem se nemohla dočkat září, malá je zas větší, bylo by to pěkné. A ona jde do školky a já budu doma. Práce mi začíná až v lednu. Mohla bych možná jít už dřív, finančně by nás to zachránilo, ale neměla bych volno na vánoce, možná ani na štědrý den, navíc se tam vůbec netěším, je to práce, která živí, ne která baví. Je to velká firma, pravděpodobně mi vyjdou vstříc v úvazku a mám celkem slušný plat. Ale celý rodičák se snažím přijít na to, jak změnit obor, abych byla šťastná. No, nepřišla. Tak já nějak nevím, jestli dítě držet doma a užít poslední chvíle, kdy je malinká, nebo už ji vypustit a tajně se vybrečet. Asi skončíme u nějakého kompromisu tři dny ve školce a dva dny doma, snad malá bude chtít a nebude chtít radši do školky. To bych jí nemohla bránit...