Přidat odpověď

Jako dítě sis těžko mohla všimnout, že časté lhaní může dost komplikovat společné soužití a přivádět rodiče do různých potíží. Jako dospělá a rodič už bys to mohla zaznamenat - nejpozději, až ti začne lhát tvoje dítě.
Ano, děti občas lžou, asi všechny. Já jsem taky lhala. Jako dospělí se v životě občas bez lži taky neobejdeme. To je fakt. Ale je lež a lež, že.
Podle mě jde hodně o to, jaké důsledky ta lež má a jaké komplikace ostatním přinese.
Pokud děti lžou ze strachu nebo z jiného psychického problému či vypětí, je to něco jiného. Ale podle mě (nejen) děti hodně lžou hlavně pro vlastní pohodlí - aby se vyhnuly pokárání či důsledkům jednání, aby získaly, co by jinak nedosáhly nebo jen obtížně. Jenže taková preference vlastního pohodlí přece nemůže být na úkor problémů či nepohodlí jiných. To podle mě opravdu výchovné není - pokud jsi ale ochotná to pro svoje dítě dělat (např. hledat dlouhou dobu něco, co vzalo dítě, které na tebe při tom kouká a lže ti do očí), tak je to jistě tvoje věc. Ale chápu, že jinde s tím mají problém. Taky bych ho měla.

Jo a to, jestli z toho vyroste, je individuální. Můj ex teda rozhodně dětské lhaní neopustil ani v dospělosti. Naopak - posílen úspěchem a získaným pohodlím z dětství to v dospělosti přivedl k dokonalosti. Lhal pak tak často, že ani sám už nevěděl, co je pravda a co kdy (ne)řekl. Na většinu otázek ho dřív než pravdivá odpověď napadla ta lživá. Pro partnera takového člověka fakt "radost".