Přidat odpověď

Mám téměř 10leté manželství. Zpočátku jsme se o jedno dítě starali stylem: muž přijede z práce, já mu prdnu dítě ve dveřích na projíždku v kočárku a jinak se od té chvíle staráme o dítě i domácnost oba. Naprosto logické dělení, fungovalo v pohodě. U druhého dítěte/což byla pecka mezi oči/ už jsme byli oba hodně unavení /první naše dítě je autista, možná si někdo dokáže představit/. Manžel postupně povyšoval,čímž se zvyšovala jeho tenze a snižovala spoluúčast jakékoli činnosti po práci /opět logické/.Takže o děti se 24h denně starám já. Syndromy vyhoření už nepočítám. Občas mi z toho stereotypu a únavy lozí oči z důlku. Není ale zbytí. Muž se zabývá pouze společným uspáváním dětí, za což jsem vlastně vděčná. Vím, že víc dávat nemůže. A co se týče docenění.... NO, víte, já vím, že mě můj muž miluje. Děkuji za všechny krize, které nas nezabily. Ale doceněná si fakt nepřipadam. Vidí to částečně jako mnoho jiných mužů - asi nějak podvědomě srovnava jeho post s mým, nevím. Občas právě z toho pukám vzteky. Pravda, že po vyhoření a tolika letech člověk nefachá, jak ze žurnálu... což ale mně nakonec nevadí. Jsem ráda, že si můžu někdy odpočinout,nechat prádlo prádlem a sbírat sílu a přežit další den, pokud možno s úsměvem na rtech.. hodně věcí člověka rozdělí. tolik let doma je svět sám pro sebe. Na jedné straně jsem více než ráda, že mě to změnilo, a tak odmítám soutěžit s nějakým modelem o tom, co by žena měla nebo neměla dělat zároven se svým postem matky. I přes nedocenění od muže jsem opětovně zjistila, že nejdůležitější je milovat sama sebe /samozřejmě zdravě:)/ a hlavně v pozici slabosti. Když se má člověk rád dostatečně, pak většinou nepotřebuje ani uznání od manžela, který pak také určitou náhodou/?/ bývá povětšinou v atomosféře tohoto stavu své ženy poměrně spokojen. Občas je ale, myslím si, dobré, nechat děti na den muži a utužit úctu. Protože když se ze vztahu ztratí úcta, je to asi hrob lásky. A to jsou pak všechny rady a názory drahé..