Přidat odpověď

Já ti nevím Minie, jestli máme genderově správně rozdělené role. Za 9 let našeho manželství jsme byli snad ve všech pracovních situacích, co mohou nastat. Nejprve jsem byla na rd a manžel nás živil. Poté jsem byla na nezaměstnaná. Pak jsem začala studovat a měla přitom brigádu na zkrácený úvazek. Pak jsem si našla i druhou brigádu, ale pořád to nedalo dohromady tolik hodin, co plný úvazek. Pak jsem jednu brigádu nechala a začala pracovat na plný úvazek, do toho studium a druhá brigáda a manžel v té době nezaměstnaný. Takže jsem byla na rd, byla jsem i nezaměstnaná, měla jsem zkrácený úvazek a nakonec jsem byla plně zaměstnaná a studující zároveň. A vždycky jsme věci doma přizpůsobili situaci jaká je. Připadá mi naprosto samozřejmé, že když jsem na rd, nebo nezaměstnaná, tak se o veškerý chod doma starám já. To mi připadá spravedlivé. Neumím si představit, že jsem celý den doma, manžel přijde v 5 domu a já mu strčím dítě, nebo mu oznámím, ať si udělá večeři sám. Co jsem tedy dělala celý den doma já? A naopak, v době, kdy já pracovala a studovala, tak manžel vyzvedával syna ve škole, dělal s ním úkoly, uklízel. Nikomu z nás na tom nic divnýho nepřišlo a nikdy nás nenapadlo řešit, jestli je to přesně 50:50, jestli jeden nebo druhý náhodou nevynesl koš o jednou víc. To mi připadá nevyzrálé a tak trochu dětinské. Myslím si, že ve spokojeném vztahu takové myšlenky nikoho nenapadají. Když mám pocit, že moc dělám a manžel nic, tak ho slušně poprosím, zda by udělal to či ono a on se zvedne a jde. A ještě si pak děláme srandu, jak nám to spolu jde.
A k tomu ocenění. Nevím, já ke svému uspokojení nějak nepotřebuju, aby mě chlap plácal po zádech, že jsem upekla bábovku. Když pochválí, tak samozřejmě se tetelím blahem, když ne, tak taky z toho nebrečím.