Přidat odpověď

Karkulko, to je ale i o tobě. Když to necháváš být, partner si myslí, že je to v pořádku. Je potřeba s ním o tom mluvit. Jasně říct, že nestíháš.
Když byly děti malý, u nás to probíhalo podobně jak popisuješ. Muž teda chodil z práce pozdějc, ale děti a domácnost nezájem, víkendy u televize, v noci naštvanej, že ho děti buděj. Já zas byla naučená mlčet a druhým vyhovět, přitom vnitřně jsem byla uštvaná a naštvaná na chlapa, že si ani nevšimne, co je potřeba. Dost dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila, že velká chyba je ve mně, že se musím naučit 1)říct věcně co chci, protože ne každej má vyvinutou empatii a 2) dělat věci jen do tý míry, do jaký je to pro mě únosný. Když nestihnu uvařit nebo uklidit, tak prostě nestihnu, svět se nezboří.
Hlavně opravdu každý vychází z jinýho modelu z dětství a spoustu věcí si neuvědomuje. Není to lehký, ale nezbývá, než si to srovnat v hlavě a změnit nejdřív SVŮJ přístup.
Jo, postupem času manžel přehodnotil dost věcí, uznal, že toho na mě nechával moc, začal se zapojovat, začal vařit, vozit děti.