Přidat odpověď

Měla jsem to celou střední školu, ale ne tak výrazný. S věkem se to pak zlepšovalo, jak ti posměváčkové dostávali rozum.
Nevim přesně co je k tomu vedlo, asi můj styl vyjadřování. Prostě to, že jsem jaká jsem.
Zeptala bych se dcery, jestli třeba nechce změnit školu, není malá, může se rozhodnout sama, ještě je čas.
Taky je možný, že se to časem spraví, nebude to už v takové míře, nebo je to přestane bavit.
Pokud k tomu třídu vede něco konkrétního, co se stalo první den, tak bych byla spíš pesimista.
Až se dcera vrátí, tak jí to možná už nebude připadat tak hrozný, jako teď, když je z domova pryč.
Pokud to nepřestane ani po návratu z toho pobytu, tak bych to řešila změnou školy, pokud nechceš mít z dcery zamindrákovaný uzlíček nervů. Jestli je citlivější, tak by se to na ní mohlo podepsat.