Přidat odpověď

Mám dvě zprávy, dobrou a špatnou.
Dobrá – je to v pohodě, VŠICHNI dělají v cizím jazyce chyby a VŠICHNI, kdo opravdu chtějí, se ho naučí (ehm, vyjma různých poruch, protože ani snížený intelekt není překážkou). Dokonce i francouzština se dá naučit.
Špatná – nejhorší máš ještě před sebou a Francouzi ti to usnadňovat rozhodně nebudou, protože k porozumění tomuhle jazyku musíš zvládat i mnohé z kultury, která je dosti uzavřená.

Když jsem se učila francouzsky, byl to boj zejména s Francouzi, ne s jazykem. Prostě se jim nelíbilo, že se chci učit rychle.
Na začátku jsem se sama učila seznamy, zejména sloves (abys mohla mluvit, potřebuješ u románských jazyků 1. naučit slovesa tedy jaksi kolem 500 kousků, 2. naučit časování – aspoň 3 základní časy, pak teprove maličkost – všechno ostatní), čímž jsem přeskočila první level a nastoupila rovnou do druhého. Pak jsem měla za sebou 3 intenzivní kurzy po 14 dnech a honem se ještě učila sama, na žádném z kurzů nikdo nepromluvil ani slovo česky. Pak jsem se zapsala do řádného kurzu, tedy pololetního, ale jsem narazila na Francouze, takto ředitele IFP. Že prý se (vlastně jakoby po 2,5 ročnících běžné výuky) nesmím přihlásit na konverzaci, bo nemám zásobu, tedy není, o čem bych mluvila.
Tak jsem chodila na IFP a přihlásila jsem se na konverzaci na Jipce.
Tam byla legrace, byli jsme jen 4 v kurzu, bezvadně jsme si popovídali. Trochu problém byl v tom, že učitel, rodilý mluvčí, nám moc nerozuměl , ale my jsme se bavili dobře – výhradně francouzsky.
Na IFP jsme měli čím dál horší vyučující, většinou Čechy, ředitel mě štval (nechtěl mě přeřadit k dobrému učiteli, nechtěl mi dovolit konverzaci), tak jsem se na celou francouzštinu chtěla vykašlat.
Jenže pak jsem dostala čistě náhodou stipendium na univerzitu do Paříže (žádala jsem sice jinam a v jiným jazyce, ale když jsem měla papíry pohromadě, tak jsem je šoupla i do vedlejšího okýnka a dostala jsem obojí), tak jsem jim dala ještě jednu šanci.
Ehm, v Paříži přišel nový začátek. Měla jsem za sebou během jediného roku ekvivalent cca 3,5 roku řádných kurzů, ale moc jsem se v běžné konverzaci nechytala. Tedy škola, přednášky i písemné práce byly v pohodě, nákupy, úřady, knížky a filmy taky. Ale stačilo, aby mi spolubydla řekl, že mám počkat, bo je momentálně nahej, čilli se nejdřív obleče a pak teprv půjde řešit nefunkční pračku – a měla jsem pocit, že mluví čínsky. Technické a exaktní věci jsou jednodušší, ale filosofie, hovorová řeč a kecy o nesmrtelnosti chrousta jsou halt problém.