Přidat odpověď

Graine, ty si pleteš celoživotního samotáře s někým, kdo takový dřív nebyl. Když se člověk radikálně promění, je třeba pozornost, obzvlášť ve stáří. Jen tak pro info, je dost psychických nemocí, kde nejde v případě krizové situace příbuzného někam zavřít, hospitalizovat a zbavit se odpovědnosti. Jsou i nemoci typu fobie nebo paranoi, ta je obzvlášť záludná, viděla jsem dost podobný případ, jako tady popisuje pikolka. Ta stará žena k tomu příživě spěla v předdůchodovém věku, pak se to úplně rozbujelo tím, že mohla omezit sociální kontakty. Její důvody, proč nikam nechodit byly navenek rozumné, ale ona si z nedostatku sociálního kontaktu začala vymýšlet cca dva, tři specifické bludy, které ale neventilovala před všemi, jen před příbuznými, které tím doslova mučila. Že je jí ubližováno, že ten nebo onen jí spáchal naprostý nesmysl. Pokud byla ve styku s doktorem, nebo jinou osobou, tak se ovládala a neříkala to, dokázala svoje výmysly utajit, protože cítila, že je to na hraně, tušila, že kdyby s tím vyšla ven, mohl by následovat pro ní průšvih v podobě léčení a to věděla, že nechce. Zakladatelka se obává dost podstatně, protože takhle nenápadně nemocný nebo ujetý člověk nakonec není v nemocnici, je na krku příbuzným, do té doby, než se přestane úplně ovládat. A věř tomu, že spousta takových žije až do konce doma, protože nějak vědí, kde je ta hranice, za kterou zajít nesmí, aby nebyli třeba hospitalizováni. Není to jako Alzheimer, kde to dřív nebo později úplně bouchne a vyjde najevo.