Přidat odpověď

Maťo, upřímnou soustrast.
Samozřejmě, že jsou situace, kdy péče o nemocného doma není možná - třeba protože opravdu potřebuje 24 hodin někoho, kdo je při něm, nebo protože se domů nedají zajistit pomůcky a přístroje, které potřebuje. Nemyslím si, že společné soužití vyřeší všechno - a ani si nemyslím, že je sobec ten, který uzná, že na péči o ležícího pacienta sám nestačí. Je mi jasné, že péče o umírajícího je hodně náročná - psychicky, fyzicky...už jsem tím prošla a ne jednou - a musím říct, že jsem v tu chvíli velmi ocenila, že žijeme jako širší rodina společně, protože se jak fyzická, tak psychická zátěž rozložila... Nijak si to neidealizuji, taková situace prověří vztahy v rodině až na dřeň. A vím, že jsme při tom všem měli štěstí, že to šlo zařídit i finančně...a že tomu tak nemusí být vždy.
Psala jsem jen o tom, že je dost smutné, když senioři končí téměř automaticky v péči institucí, odděleni od svých nejbližších, od svých životních partnerů. V domovech pro seniory zdaleka nejsou všichni uživatelé v takovém zdravotním stavu, který by extrémně zatěžoval jejich rodiny, řada z nich nepotřebuje speciální zdravotní péči ani paliativní léčbu - moje úvaha se týkala především takovýchto seniorů. Nemyslím si, že je takový způsob řešení situace dlouhodobě udržitelný, věřím tomu, že pro spoustu lidí se stane tato péče nedostupnou (z hlediska financí i z hlediska počtu žadatelů)...a pokud nebudou chtít lidé nechat své blízké umírat opuštěné, zřejmě je to donutí k nějakým změnám. A vůbec netvrdím, že to bude jednoduché nebo příjemné.