Přidat odpověď

skoro bych se za sebe zaručila, že zbohatnutí by se mnou, po stránce liskosti, proměnu neudělalo, i ted často potřebuji méně než mám a když si nekdy zaplýtvám, mám z toho divný pocit rozmařilosti - i když určitě nekteré věci bych si dopřát uměla, mám své sny materiální povahy, třeba kam bych se chtěla podívat .

ale kdybych trpěla já a moje děti fakt setrvalou trýznivou nouzí, tak to se za sebe nezaručuju, že bych neztratila lidskost, nezhrubla, nezahořkla a nestala se zlou a možná závistivou, nekradla a pod.

Podle mne je daleko rychlejší cestou k osobnímu morálnímu rozkladi dlouhodobá bezútěšná bída bez perspektivy zlepšení, obzláště je-li to práve bída uprostřed společnpsti, která žije celkově v nadbytku , kde určité společenské vrstvy plýtvají až se za nima práší