Přidat odpověď

susu, samotný princip bojového umění je agrese - do určité míry jsme agresivní samozřejmě všichni, bojová umění učí, jak vlastní myslí ovládanou agresi používat jako svou velmi účinnou zbraň v boji s protivníkem. Jo, soft evropské "bojové sporty" se tu transformovaly spíš ve sport a protivník se vyskytuje spíš málokdy, ale pořád jee to princip založený na agresi vůči jinému člověku.

Samozřejmě, že ti, kdo bojové umění zvládají, pak obvykle neprojevují necílenou agresi jen tak volně vůči okolí. Ale to neznamená, že v nich není - je, ale je natlakovaná ve speciálním "hrnci" s ventilem, který bojovník umí namířit tam, kam chce on sám. O to tvrději.
Takže se pochopitelně agresivněji zdánlivě jeví "nováčci", kteří ještě tohle uzavření agrese do nádoby neovládají a prská z nich necíleně, což je vidět okolím. Ovládaná agrse pokročilých bojovníků vidět zvenčí není, ti rozhodně do ničeho jen tak vztekle neuhodí.

Pokud se maličké dítě jeví jako agresivní, tak ano, bojový sport by ho mohl naučit agresi neprskat náhodně do okolí údery pěstí, ale "zavřít" a použít jen tehdy, kdy on sám bude chtít a vůči komu bude chtít. Ale žádnou neubere, naopak, jen si ji "schová na později".

Kdyby šlo o mé dítě, tak tohle bych v žádném případě nechtěla, naopak bych chtěla, aby svou agresi přetavil na něco zcela jiného, co nemá ani v náznaku princip ublížení. Často takto dokážou např. přetavit agresi umělci. Nebo něco jiného. Ale podpora čehokoli, co v sobě obsahuje jako jeden z hlavních principů motiv ublížení jinému (protože to JE primární filosofie bojových umění, zde tedy zrovna asijských), i když v našich podmínkách se o tom jako moc nemluví a říká se tomu jen "sport", mi u dítěte, které ubližuje samo od sebe již teď přes míru, připadá naprosot mimo.