Přidat odpověď

Ahoj všem, tak nějak tady přemýšlím nad tím, jak se jednou asi změní náš život....manžel má bohužel dlouhodobé zdravotní problémy, je to složitá neurologická diagnóza a bohužel konzervativní řešení neexistuje a operativní v podstatě taky ne, alespoň se na tom všichni odborníci, kteří jeho případ viděli, shodují. I na neurochirgickém konziliu se shodli, že něco tak složitého nikdo z nich ještě nedělal a bylo by to velmi riskantní...lékaře má manžel myslím velmi dobré, jsme z doktorské rodiny, takže to jsou kapacity...takže asi nezbývá, než se smířit s tím, že jednoho dne (a nebude to bohužel asi ani tak moc vzdálená budoucnost) bude manžel potřebovat vozík....tak si jen tak představuju, jak to asi bude vypadat, co všechno bude a nebude zvládat, máme ještě 5,5 letého syna, který má dysfázii, takže jsme pořád někde na logopedii, foniatrii apod., škola asi taky bude znamenat dost práce pro nás pro všechny... Trochu se bojím, jak to budeme zvládat organizačně a finančně..., manžel teď pracuje dopoledne na poloviční úvazek, má částečný inv. důchod, já pracuji na dlouhý/krátký týden, takže některé dny mám úplně volné, ale ty pracovní jsem pryč od rána až do 21h, každý druhý víkend jsem celý v práci... Zatím vypomáhá dost i babička, ale je jí 73, takže taky nevíme, jak dlouho ještě bude moci...a moje mamka má za sebou onkologickou léčbu, sice už je to 3 roky zatím v pořádku, ale je pořád hodně unavená, navíc to má k nám hodinu a čtvrt cesty přes celou Prahu, nemá auto, ani neřídí... Momentálně začíná být problém trochu v tom, že manžel má syna na starost vlastně celý víkend od rána až do večera, když jsem v práci a už toho na něj začíná být dost.... Když budu uvažovat o změně práce, abych měla víkendy volné, tak se obávám, že jednak stejně nemám moc šancí s malým dítětem, se kterým navíc každou chvíli budu potřebovat volno někam k logopedce apod., navíc to bude muset být práce na plný úvazek (pokud by manžel musel přestat pracovat, tak už bychom i tak měli dost velký problém vyjít)a to bych se ale vracela skoro až večer a to už se toho se synem moc nenaučíme, je ranní ptáče, takže navečer už je nepoužitelný...a manžel na tyhle věci nemá moc buňky ani trpělivost, syn ho má bohužel celkem omotaného kolem prstu, protože on mu leccos dovolí, nebo za něj udělá apod., jen aby se s ním nemusel dohadovat...já to na jednu stranu chápu, on je fakt kolikrát extrémně unavený, večer usíná v osm a stejně mu to na odpočinek nestačí... nějak vůbec nevím, co si s tím vším počít...navíc dneska si manžel ráno povzdechl, že ho stejně jednou dám do LDNky...taky to prostě na něj občas padá... Řešili jste někdo něco podobného? Jak se vám s tím podařilo vyrovnat? Moc děkuju za všechny názory a nápady, Tina