Přidat odpověď

Já měla dva vztahy, kde došlo na lámání chleba ohledně bydlení.

Jeden vztah skončil, protože jsem se odmítla stěhovat (resp. žádala jsem časový prostor na rozhodování, že třeba až za rok to probereme znovu, že teď to měnit nechci), přítel se napřed tvářil, že to chápe, ale asi za 3 týdny se se mnou rozešel (já věděla, že za tím je tohle, ale ani tak to pro mě nebyl důvod přizpůsobit se). Tohle bylo asi 80 km.

Druhý vztah - současný - bez mrknutí oka jsem se sebrala a "odstěhovala" k muži do města, ačkoli jsem si ponechala svoje bydlení na vesnici a jezdíváme tam s malým vždycky na pár dnů a pak zpět do města. Tohle je asi 90 km.

Osobně jsem to vnímala tak, že na tom prvním vztahu mi tolik nezáleželo, víc mi záleželo na mých prioritách a osobních "závazcích". Na druhém vztahu mi záleželo moc a bylo jasné (z okolností), že přizpůsobit se budu muset já. Vadí-nevadí - jistě že svým způsobem mi to vadí, já nejsem měšťák, chybí mi zahrada, nikoho tu neznám, nemám tu rodinné zázemí, není to tu "moje" (stěhovala jsem se do přítelova bytu), do práce to mám podstatně dál..., ale beru to tak, že v životě nemůžu mít všechno a stěhování se bylo a je pořád to "nejmenší zlo". Muž je naopak bytový, takže ho bohužel nemůžu ani zlomit, aby tady ve městě jsme si aspoň dům pořídili (což by podle mě byl docela rozumný kompromis), ale nee.

Tak nevím, nemáš v tom taky trochu maskovanou nejistotu v tom vztahu? Já jsem zírala, jak snadno jsem si k tomuhle muži sbalila kufry...