Přidat odpověď

Nevím, zda ti moje zkušenost pomůže v rozhodování, to musíš udělat ty sama, ale třeba o tom budeš trochu jinak smýšlet, než jen, že ty se chceš procházet po nábřeží. Upřímně si přiznej, kdy to budeš dělat s dětmi. Možná 2x do měsíce večer s kamarádkou, když spolu půjdete na večeři. Stěhovala jsem se z vlastního bytu z Liberce za "tím kdo Tě má rád" do podnájmu na okraji sídliště v Praze. První 1/4 rok byl šílený, myslela jsem, že to nepřežiji a vyhledala jsem pomoc psychologa. Na Praze mi vadilo všechno: do práce cestuji se smradlavými lidmi busem (byl teplý květen) a následně metrem něco přes hodinu, v LBC jsem šla 20 min. pěšky, žádné známé, nic, v práci jsem si mírně pohoršila. Chyběla mi blízkost přírody. Postupně jsem si zvykala a vidina vlastního domu na vesnici poblíž velkoměsta byla čím dál reálnější. Později do domu přišly děti a já bych nyní neměnila za nic. Známé jsem si postupně našla i když pravdou je, že velmi úzký kontakt udržuji i s původními známými. Žiji současností a jsem velmi spokojený člověk. Ono s dětmi život nabere opravdu jiný směr. Nakonec i tvý známí budou mít děti a ve svých rodinách budou trávit mnohem víc času a odpolední káva s kámoškou nebude až tak běžnou záležitostí, spíš budete plánovat několik dní dopředu, aby jste se sešly. S rodinou u mě přišlo celkové zvolnění a užívání života zase trochu jinak. Školy a lékaři jsou všude. V době, kdy jsem se stěhovala a sepsala bych si pro a proti,vyšlo by mě: nestěhovat se z jistoty vlastního bytu, kvalitní práce, kamarádek, rodiny. Přesto jsem ten krok učinila a jsem 15 let s tím, kdo mě má rád.