Přidat odpověď

Já jsem jednou šla - pětileťák, tříleťák a kočár s miminem - a nějaká úplně cizí ženská se zastavila, chvilku na mě zírala a pak se zeptala: "A to jsou všechny vaše?" To jsem zas zírala já, ale odpověděla jsem, že jo. Bábina se zatvářila, jako bych jí právě sdělila, že mám AIDS Tak jsem to nevydržela, sladce jsem se usmála a řekla jsem: "A chceme ještě aspoń dvě." Jak se tvářila pak, to už nevím, páč jsem šla pryč, abych udržela vážný ksicht. (Nebyla to pravda, chtěli jsme tři, máme tři.)
A k tomu většímu počtu - když byly děti menší, občas jsme si je "vyměňovali" se švagrem a švagrovou na víkend - buď naše děti byly u nich, nebo jejich u nás. To jich pak bylo dohromady pět. To teprve bylo haló, protože oni jsou po sobě tak věkově naskládaní, že kdybychom se snažili, skoro by mohly být všechny naše