Přidat odpověď

Mám dětí 5 a jde to snad celkem v klidu. Dnes v čekárně u dr. dvojčata seděla asi hodinu na jedné společné židli a čučela na pohádky v čekárnové telce, lidi taky koukali nevěřícně . Jinak ale vcelku poslouchají všichni. Nejhůř jsem to zvládala u 1. a 2. dítěte. Pak s rostoucím počtem dětí nadešel čas řešení "jsem tak vytočená, že vám dám ten a ten trest a je mi jedno, jestli se uřvete, grrr". Tedy fyzické ty tresty nejsou, ale třeba zákaz PC, odebrání hračky, dlouhé rozmluva na téma důsledků (nechceš synku dělat do školy, dobrá - z gymplu pofrčíš zpět na ZŠ...a hle najednou je snahu vidět ). Relativně snadno se v určitých klíčových situacích vytočím, takže děti pochopí, že přestřelily. Strkají se? Okamžitě je popadnu, zvýšeným hlasem vysvětlím, jak je to špatné a co by se mohlo stát. Pád pod auto atd atd. A tak se vším. Uložím klidně zákaz PC (to nesou zvlášť zle) - nejdelší byl teď asi 6 týdnů, ovšem vina dítěte - bylo to vázáno na "až uděláš to a to, tak bude". Loudal se - smůla. Poslední termín stihl ten den večer . Ovšem ví, že když nestihne jistý úkol do 15.11., tak nebude PC opět do splnění toho a jednoho dalšího úkolu. Halvně to nesmí být člověku líto. Jsou nějaká pravidla a konec, o zásadních věcech nedabatuju. Ale možná je to i o tom, že našim dětem stačí říct. Dnes v autě jeden syn začal bušit vypitou lahví do sedadla...stačilo se zeptat, jestli chce jít pěšky, rázem byl klid . Jednoduše mám pocit, že je nutné, aby děti věděly, že daný trest myslíš vážně a jsi tak naštvaná, že na něm budeš trvat, budeš toho schopná, neobměkčíš se. Poučí se - příště se dle toho zařídí. Bytí u nás tedy k nějakým výchovným cílům nevedlo . Ne že by třeba plácnutí batolete přes ruku, když ji strká někam do nebezpečného místa (žehlička, zásuvka...), nebylo OK. Ale u starších nevím no...