Přidat odpověď

Myslím, že takhle to nebylo. Ale v mým případě nešlo o rodinu, ze který někdo seděl. Nanejvýš tam byli nějací emigranti. Ovšem ani kované rodiny nebyly jen vojáci, policajti, věrchuška atd.

Prarodiče v mojí generaci dětem do vztahů už moc nemluvili - asi jak kde. Ale vzpomínám si na porevoluční rozhovor s Jakešovou vnučkou, kde říkala, že se jí děti ve škole posmívaly, že je "Jakeška", což ona vůbec nechápala, děda jí nikdy neříkal, co je zač, byl to prostě děda. Kolik jí mohlo tenkrát být, už si nevzpomenu, každopádně nehrozilo, že by si domů chtěla někoho přivést, ale dávám to tak pro ilustraci.

Rodiče v mý generaci a starší tenkrát ještě dost často do vztahů mluvili, ale spíš tradičnějším způsobem: "svůj k svému", tj. kdo je z "lepší" (středostavovské) rodiny, ať se nezahazuje s dělníkem, ale taky třeba ať si sestra nezkouší namluvit doktora ("panská láska po zajících skáče" - skutečně takto odposlechnuto, dodávám, že na venkově).

Osobně si myslím, že pro komunistickou rodinu, přesvědčenou, že žijí ve správném systému a na druhé straně drátů bijí černochy, kapitalisti bohatnou a proletáři hladoví (drobet nadsázka, ale tak nějak to bylo, prostě věřili tomu, co se jim předkládalo, a oni sami nějaké závažné problémy v životě nepociťovali), by byl největší problém věřící partner. V podstatě nesoulad mezi dvěma verzemi opia lidstva.