Přidat odpověď

Já nejsem nijak extrémní a také jsem poněkud v šoku, jak samozřejmě ta předchozí debata vyzněla ve prospěch názoru, že chlapa je třeba neustále kontrolovat, být si vědoma jeho neschopnosti samostatně se ovládat a vnutit mu svoji vůli ohledně toho, s kým se smí a nesmí setkat. Ano, budou případy, kdy je v nejlepším zájmu partnerství, aby se někdo s někým přestal scházet, jen si nemyslím, že je to univerzálně tak, že chlap se nesmí nikdy sejít s ženskou, nebo tak, že jeden partner druhému určí podle toho, jestli ho to "trápí", aniž by řešil, jestli tohle zase nebude trápit toho druhého. (Čistě za sebe musím říct, že kdyby mě manžel direktivně postavil před fakt, že si prostě přeje, abych se přestala stýkat s kamarádem, protože si to prostě jen přeje, byla bych v šoku. Kdyby to udělal na začátku vztahu, nebyl by mým manželem. Kdyby to udělal dnes, kdy máme dvě děti, bylo by to o dlouhé diskusi, na jejímž konci by teoreticky mohlo být naprosto cokoli...)

Já se můžu mýlit a můj muž mě jednou může podvést, ale já nemůžu a nechci neustále žít v tom, že ho tedy budu mít pod kontrolou, aby se to nestalo, čím si udržím spokojenost. Já si ji tak neudržím. (Někdo jiný samozřejmě může.) Nepovažovala jsem se za nějak výjimečnou, podobně jako já a manžel funguje v mém okolí hodně spokojených dlouhodobých vztahů. A proto mě opravdu překvapila ta naprostá převaha opačných přístupů.