Přidat odpověď

Já to mám přesně obráceně. Skákat po sedačkách ve vlaku děti nenechám, jela jsem ale nejdéle dvě hodiny (naposledy mimino v kočáru, čtyřleťák a šestiletá), beru jim do vlaku sváču a nějaké hračky. Nechám je stát na sedačce u okna, když mají sundané boty, ale ne skákat ze sedačky na sedačku.
Kino zvládli děti v 6 a 4 letech (Kocour v botách, něco přes hodinu), divadlo bylo pokus (naše školka hodně divadla podporuje, jezdili i do pražských divadel, takže to byla první zkušenost s představením pro dospělé, ale ne první zkušenost s divadlem). Bylo to absolventské představení konzervatoře, nic, co by se nedalo přerušit. Počítali jsme, že první část zvládnou, o přestávce jsme odešli, prošli si Staromák, koupili trdelník a jeli domů. Někdy se začít musí. Když vidím, že to dítě nedává, vezmu ho prostě pryč a další rok počkám....
Co se týče prohlídek na hradech, tak tam to mám taky jinak - měli jsme tu kamarády z Austrálie, byli z našich památek úpně paf a součástí programu byly i návštěvy nějakých památek. Dvouletá prohlídku zámku nedala, lákaly jí tam ty porcelánový servisy ležící na stolkách za provazy, bylo to dost náročný, ačkoliv žádné z našich dětí nemá problémy s hyperaktivitou. Taky ale špatný odhad, ne bezohlednost. Myslela jsem, že když se tam nesedí na místě a dcera není zrovna moc rozjetá (nevyspalá, zpruzelá), že to zvládnem.

V Dětenicích na zámku jsem byla jako bezdětná, byly tam tak rozjetý a nevychovaný děti, že jsem se tam skoro rozhodla žádný nemít I když hranici nevychovanosti jsem od tý doby trochu posunula

Zase ale chápu, že někdo má děti aktivnější, hyperaktivní, tak třeba ten vlak se asi jinak řešit nedá.