Přidat odpověď

když jsem byla zaměstnanec na pozici, ve které jsme teď ředitel, vždycky jsem na své zaměstnavatele nadávala, proč mě jako pokutujou za takovou blbost, nebo proič mi přidali práce a ubrali peníze, proč mi nevyhoví s tím a s tím, a že by se taky jednou svět nezbořil kdyby mi dali zálohu když ví, že jsme samoživitelka...a tak..
pak jsem se dostala na pozici, kde jsem teď. mám firmu a pod sebou asi 20 lidí.
Ano, dávám jim pokuty za pozdní příchody byť jednu minutu, ne, nedávám jim zálohy kdykoli jim onemocní druhá polovička a nemají z čeho žít, protože já prostě musím nakoupit zboží, zaplatit 130 tisíc nájem, 80 tis elektriku, zálohy na zdravotní a taky prostě mám rodinu, živím 3 auta a podobně. A nemám nikoho nad sebou, kdo ovlivní můj plat. Pokud nedělám, nemám.

Dělám téměř 20 hodin denně, po nocích nespím, neb pořád musím přemýšlet aby finanční politika firmy byla aspoň tam, aby bylo na platy , poplatky a abych si kruci i koupila zimní bundu.
Nejsem zaměstnanec, který pořád jen nadává, ale do práce jde na 9 a končí v 4 odpoledne, odstaojí si směnu a jde domů z čistou hlavou, já si nemohu dovolit vypnout ani o víkendech. nikdy.
Tak pak jsem holt ras na své zaměstnance, a pokud dělají chyby, platí za ně.