Přidat odpověď

Tutenstein,
tohle jsem taky dělala. Ale nebylo to ani o tom, že bych nechtěla do MHD, ale já tam nemohla. Kočár pro tři děti byl jak tank, dvojčecí kočár a jedno batole neuříditelné a opět, s dvojčecím kočárem do MHD prostě nikdo nepomohl a když jen náhodou nízkopodlažní, tak stačilo, že už tam byl jiný kočár a nevzali mě...takhle se dalo stát na zastávce i několik hodin.
Takže co nebylo v pěším dosahu, bylo bez auta pro mě dlouhé měsíce nedostupné. A to jsme bydleli v Praze, žádná víska odřízlá od světa.
"Osvobození manžela" nastalo až ve chvíli, kdy dokázaly dvojky samy sedět, což bylo až po roce věku...pak šla jedna do krosny, druhá do monogolfek, které jsem sama unesla a mohla je zvedat i do schodů a nejstarší už zvládala za ruku...
Ale taky jsem mívala problém, aby mi buď dítě nebo kočár nezavřeli v autobuse, když ta nestarší ještě nezvládala bez pomoci schody...když jsem vyndala první kočár, hrozilo, že odjede dítě...když jsem vyndala první dítě, hrozilo, že odjedu s kočárem (nedosáhla jsem z chodníku a musela znovu vlézt na schody).
A když jsem pak už čekala tu nejmladší, tak jsem zase nezvládala jezdit s krosnou a musela dávat dvojky do dvojčecích golfek a zase nastával problém, jak je zvedat do autobusu.
Hodně dlouho jsem v tomto směru byla na manželovi a jeho autě závislá .