Přidat odpověď

Tutenstein,
jemu změny jako takové nevadí. Naštěstí. Je celkem přizpůsobivej.
Změny mu vadily ve chvíli, kdy to nebylo tak, jak chtěl on. To samozřejmě hysterák byl. Ale tomu jsem se snažila vyhýbat a opravdu dodržovat, co bylo předem domluvené.

Děsila jsem se, jak to s ním budeme zvládat, až bude větší, až bude v pubertě.. Na třetí dítě jsem fakt neměla pomyšlení, hodně blbě by se to zvládalo. Ale ono se to od těch dvou a půl let postupně zlepšovalo, reagoval na ty předem dohodnuté věci a hodně mu vyhovoval ten výběr možností, kdy vlastně mohl sám určovat, co a jak se bude dít. Prostě potřeboval prosadit sám sebe. No a od těch tří let už to šlo s tímto systémem dobře. Když mu bylo tak pět, tak už mi nikdo nechtěl věřit (kdo ho jako malého neznal), že to s ním mohlo být tak složitý a že se vůbec mohl vztekat, natož tak, že si sám ubližoval.
Teď je mu deset a pořád je zlatej . Absolutně žádný vztekání. Teď spíš bojujeme s lenorou . Jak byl jako malej jak vystřelenej z praku, tak teď teda by se nejradši povaloval, četl komiksy a nic nedělal .
Uvidíme, co přinese puberta .