Přidat odpověď

Považuju se za zajímavý případ: Mého manžela jsem klofla v sedmnácti(po rozchodu s mým prvním klukem) z čisté nudy a malého výběru. Čtrnáct dní na to jsem odjela na rok do zahraničí a rok jsme si jen občas psali. Pak jsem spolu šest let chodili, vzali se. Brala jsem si absolventa na pozici skladníka, můj otec vyváděl jak šílenec. Třináct let po svatbě máme tři děti, stále se vodíme za ruce a těšíme se na sebe, splacený dům, manžel v té samé firmě na pozici manažera. Věřím, že z pohledu zvenka "to šlo samo", já za námi vidím léta oboustranné snahy zvládnout všechny rozpory, překážky a krize a že jich hlavně první tři roky bylo hodně. Myslím, že kličové je dostat "základně kompatibilního partnera" a potom ochota a schopnost obou přetvářet sebe pro toho druhého. Pokud to funguje oboustranně, je to paráda, pokud ne, je to průšvih.