Přidat odpověď

Monty, nojo, tak tím spíš to třeba může být matoucí, že tak závažná věc se řeší tak suše a stručně

A ještě k těm stereotypům: můj syn např. na normální sdělení nereaguje. Nevím proč, prostě mu to jde jedním uchem tam, druhým ven. Sdělím mu nějaký požadavek nebo prosbu jednou, podruhé, potřetí ... a nic. Sděluji v klidu, zdvořile, věcně, s vysvětlením, proč to po něm chci a proč to považuji za důležité. Odezva nulová.
Ta situace může mít dvě vyústění: věc zůstane neprovedena a já rezignuji, nebo se já vytočím do běla a zařvu, syn s vyplašeným výrazem vzhlédne, pochopí konečně, že vážně něco chci, a udělá to.
Omlouvám se předem všem potenciálním snachám za ten model, ale já se v tom cítím být nevinně. Cítím se stejnou obětí záhadného mužského mozku, jako se jednou možná budou cítit ony