Přidat odpověď

já s těmihle výkřiky do tmy nesouhlasím. Je tady smotaný pátý přes devátý. Myslím, že to vystihuje tato věta: "Mám opravdu už pocit, že jsme vedeni opět na nesprávnou cestu, do nějaké formy nevolnictví, kde té svobody moc nebude."
Takže - buď jsme vedeni - nebo jdeme kam chceme. Buď se necháváme vést, pak nemůžeme chtít být svobodní (tak proč volat po svobodě?). Nebo jsme svobodní, a pak se nenecháme vést, ale můžeme se rozhodovat sami o sobě, a nést za svoje rozhodnutí zodpovědnost.
Jsou lidé, kteří to vidí stejně jako Parisi. Pasivně. Jsou lidé, kteří jsou schopní se za prací odstěhovat (kamkoliv), zvýšit si kvalifikaci, být pro zaměstnavatele zajímavými, vydělat si nadprůměrně peněz (zaměstnavateli se tedy vyplatí). Lidé jsou prostě takoví. Schopní, průměrní, podprůměrní. Rovní a křiví. Nízkopříjmoví, průměrní, nadprůměrně příjmoví. Peníze schopni rozfrcat za blbosti, nebo s málem ušetřit. A co s tím? To je jako špatně?
Ta pasivita, to spoléhání se na to, že nás někdo někam povede, a tam to bude jako dobrý, jako ten ráj, a všichni budeme mít stejně, a když si člověk vzpomene, že chce práci, a jakou, tak mu jí hned někdo nabídne, vyvolává poptávku po vůdcích, kteří tuto společenskou objednávku vyslyší, slíbí potřebné, a dostanou se k moci. O to jim ve skutečnosti jde. A v hávu toho všeobecného slibu blaha, jak ti zvolení nahoře přesně vědí, co se má dít těm dole, umotávají smyčku předpisů a nařízení a zákonů tak, jak jim vyhovuje. Dostanou se k "cizím" penězům, a sajou a sajou. A jejich voliči dole čekají, čekají, čekají na ty světlé zítřky a trochu těch drobečků.
Rozdíl mezi komunismem a tímhle režimem je ten, že za komunismu někdo jiný rozhodl, že protože (cokoliv), tak tenhle konkrétní člověk se nedostane na VŠ. Nevycestuje. Nezaměstná ho ani školní kuchyně na loupání brambor. Nezaslouží si svobodu. Nezaslouží si život. Nezaslouží si důstojnost. Protože on je takový (jakýkoliv), tak jeho rodina si nezaslouží - vzdělání, důstojnost, život. Ještě teď mě polévá horko, v souvislosti se včerejším dílem historie se naše pamětnice opět rozpovídala. Komunisté byli krutí, krutější než nacisté. Říkala, že proto se o zločinech komunismu nemluví, přestože ti, kteří přežili ty čistky z padesátých let, ještě žijí. Bylo to tak strašný, že o tom mluvit nemůžou. Včera řekla celkem 5 vět, a já z toho zase nespím. Jo, ale někomu se v té době žilo prý dobře ...
Ale to jsem odbočila.
Nikdo nemůže ovlivnit, v jakém rodinném zázemí se narodí. To je jediná nespravedlnost. Jestliže se nadaný člověk narodí do rodiny, která není schopná, nemá zájem jeho nadání rozvíjet, tak má smůlu. Ale život hold spravedlivý.