Přidat odpověď

Tak s tímhle pohledem nemůžu souhlasit. Protože vše je jen o osobním postoji. Jsou lidé, kteří jsou schopní vyjít přesně s těmi penězi, které jsi jsou schopní vydělat, a neskuhrají. Jsou lidé, kteří nejsou schopní vyjít s libovolnou částkou peněz. V naší zemi se neumírá hlady. Zmínka o volné neděli je také oboustranná, někdo chce rozhodnout o tom, že prodavačky nutně potřebují mít volnou neděli. Že je to v jejich zájmu. A co když v zájmu prodavačky je chodit do práce v neděli, protože má a) příplatek b) doma hlídané dítě manželem c) může být doma v pondělí, a to se jí hodí víc? Ona se chce rozhodnout, a ne aby jí někdo diktoval, že musí chtít mít volnou neděli. To samé zaměstnavatel: zaměstnavateli se vyplatí mít otevřeno v neděli. Tak proč mu někdo jiný chce diktovat, že má mít zavřeno?
Připomíná mi to socialistické plánování soudruha Mládka z ČSSD: ti, kteří mají příjem nad 100 tis, pak stejně ty peníze rozhází za blbosti (odposlechnuto z pořadu Máte slovo). Co je panu Mládkovi, a dalším plánovačům hromadného štěstí, do toho???

Taky by mě zajímalo, jak by si třeba Parisi s Antheou představovaly řešení. Například - PRÁVO na kulturu: takže určitá skupinka lidí si může dovolit lístky na koncert, a jiná ne, tak je dostane přidělené na úřadě? A na jaký konkrétní koncert? Co je to ta kultura? je to jen určité spektrum divadelních představení a koncertů, nebo ti, co "mají právo a nemají peníze" si budou moci určit, na co ten lístek dostanou? Nebo: jako VŠ pracuje za kasou v supermarketu. Tak by jí měli na výboru najít nějakou jinou práci? Jakou? O kolik stupňů níž či výš od pozice "pokladní na kase"? Nebo: rodina má málo peněz. Nemůže si dovolit to, na co si myslí, že má právo. Tak tedy ten, který zvládne vydělat si víc, nemůže o svých penězích rozhodnout, ale stát mu je sebere, a dá těm, kteří mají pocit, že mají málo? A kde to jejich "málo" skončí?
Ve společnosti budou vždy rozdíly. I za toho komunismu byly, ti, kteří se komoušům nehodili do krámu, tak neměli právo vůbec na nic. Ani na život. Ani jejich děti neměli právo na život. A pak zde byli ti privilegovaní, ať již svojí pozicí ve straně, nebo tím, že měli kontakty za hranicemi. I já si pamatuji, že holka s tetou v západním německu chodila do školy jinak oblékaná, měla jiný penál, tašku. Zajímavé, nijak u ní nehrozilo, že by se podělila, že má troje jeansy, a já ani jedny. Dokonce se jí líbily moje šatečky na panenku (historické), a tak mi je vzala.
My se teď máme všichni jak prasata v žitě. Nikdy v téhle zemi nebylo líp. Nepopravují mámám syny ve vězení jen za protikomunistické názory,a nenutí ty mámy se na to koukat. Nikdo tady neumírá hlady. Jsme svobodní. Za svůj život zodpovědní.