Přidat odpověď

Synovi budou v lednu dva roky. Vždycky byl mazlík a mamánek, ale nechal se pohlídat aspoň pár lidmi z nejbližší rodiny. Poslední dobou ale čím dál víc visí jen na mně a jakmile se vzdálím, je zle. Ráno jezdím s dcerou do školky a abych ho nemusela brát s sebou do toho mrazu, nechávám ho doma (hlídá partner). Jenže se nemůžu pomalu ani hnout z bytu, aniž by ten malý okamžitě nedostal záchvat breku a řevu. A takhle řve a řve celou dobu, dokud se nevrátím (což je přibližně za 45-60 minut). Takže mě doma pravidelně vítá hysterické, uječené a usoplené dítě A je mi ho vždycky strašně líto. Ale přes zimu je lepší brát ho ven co nejméně, loni byl nemocný nonstop od prosince do února, z toho dvakrát v nemocnici, takže bych nerada, aby se to letos opakovalo.
No a teď, co s tím? Nechat ho každé ráno hodinu nepříčetně hysterčit, nebo ho radši tahat do toho mrazu a smogu? Nikdy jsem nenechávala děti vyřvat a z těch ranních scén mám dojem, jako bych ho týrala. Jenže na druhou stranu je mi jasné, že když ho s sebou párkrát vezmu, dozajista to zase odleží (teď má opět slušně našlápnuto na nějakou chorobu, kašle jako tuberák).
Může to být v tomhle věku ještě separační úzkost? Přemýšlím jestli je to jen blbé období, nebo jsem si z něj fakt vymazlila nehlídatelného mamánka... Za rok by měl být už ve školce, ale silně o tom pochybuju A už to, že ho nemůžu ani nikam na chvíli "odložit" na pohlídání a odpočinout si, je občas docela náročné a únavné. Přejde ho to dřív než v pubertě, že jo?