Přidat odpověď

Deniso, když se mrkneš zpět, tak zjistíš, že jsem o rouhání nic nepsala.

Když budu upřímná tak musím říct, že jsem byla klukem zklamaná pokaždé Né že bych se hroutila, ale vlastně jsem vždycky chtěla holčičku (poprvé, protože jsme si neuměla představit mít kluka - po zkušenostech s dcerou - podruhé, protože jsem si říkala tak, kluka už máme a teď ještě jednu princeznu, a potřetí, protože jsem chtěla, aby to bylo vyrovnané 2:2 )
Mám pochopení i pro to, že to může někoho zaskočit tak, že si k tomu "břichu" s nečekaným obsahem teprve musí najít cestu. Jedna moje kamarádka maminka čtyř holek, nečekaně otěhotněla popáté a moc si přála zase holku. Když zjistila že to bude kluk, tři týdny to rozdýchávala a po zbytek těhotentví si vyčítala ty tři týdny "zklamání". Jo je to těžký.

Úplně si nejsem jistá které moje tvrzení zní jako nezvratná pravda... Pokud je to věta "až ho po porodu bude mít v náruči bude jedno jakého je pohlaví", tak si za ní stojím, protože to tak je Nechápu proč by se někdo kvůli tomu bál vyjádřit své přání.

Tvoje přirovnání k autům kulhá, protože tam si vybrat můžeš, zatímco u dítěte bereš co je a nemáš na to vliv, takže je dobré i sám sobě připustit variantu že by to mohlo být jinak. Zavřít oči a opakovat si "bude to holka" fakt nestačí.

A pokud tuším, nebo vím, že jinou než tu svoji variantu nevydýchám, je dobré s tím něco dělat už před početím děti by neměly být obětí našich nesplněných přání.